Maley Paaya

Přidáno 30.1.2011. Zařazeno v Info

drums, percussion, bum-bum

dsc0227vp

Pavel Jan Židlický (židle, vokoun, Pan Nožička – z důvodu zapomenutí nožiček od basového bubnu na jedné z akcí) narozen 9. března 1989 v Ostrově nad Ohří ve znamení ryby.

Pavel o sobě

S hudbou jsem se poprvé setkal už v útlém věku, kdy můj otec, ačkoliv nebyl aktivní muzikant, dokázal hrát na jakýkoliv nástroj, který vzal do ruky. Ať to byla trumpeta, tahací harmonika, foukací harmonika, kytara, klarinet, prostě cokoliv. Hodně jsem byl také ovlivněn bratrem který je ročník 78′ a díky němu jsem poznal spoustu kapel už v dětství. Takže moji stejně staří vrstevníci poslouchali „zhudebněné pohádky“ a já Rage Against the Machine, Clawfinger a podobně. Někteří šli na hudební kroužek, já občas zavítal do klubu Propaganda, později Rotes Berlin. Neučil jsem se hrát ale vyhledával jsem místa kde se s tou pravou hudbou opravdu setkám. Psal se rok 2000 kdy náhle po dlouhé těžké nemoci zemřel otec, a mě postihla tak velká nechuť do života že jsem se jen poflakoval po ulicích a na všechno kašlal, to byl konec mého dětství a začátek punkových vyhlídek do neznáma ( „no future for me“ jak se zpívá v jedné z písní britských Sex Pistols).

dsc0173Deaf and Dumb

Léta utíkala a já na střední škole dal dohromady první a poslední kapelu. Byla to punková formace DEAF and DUMB, kterou jsme založili s přáteli. Byl to… tuším rok 2003. Hudebně nic moc, byl to spíš omyl, ale v tu chvíli jsem poznal, že hudba pro mě není důležitá jen jako pro posluchače, ale že tvořit ji, je pro mě životně důležité. Chtěl jsem hrát na baskytaru, protože se mi ten nástroj vždycky líbil. Bohužel, zbyly na mě jenom bicí. No a ty mi zůstaly. Chytly mě natolik, že jiné nástroje než bicí jsem netoužil ovládat.

O(ld) School!

Potíže ve škole mě donutily věnovat se pouze studiu, ačkoliv mezi premianty jsem opravdu nepatřil. No a potom jednoho dne jsem na školní chodbě potkal neznámého pána který tam tak vtipně pobíhal. Byl jím Pavel Krüger ( já přehláskovaný „u“ na klávesnici umím) se kterým jsem se později dal dohromady a společnými silami vytvořili různé hudebně-vizuální projekty pro školu, na níž jsme oba působili. Až jednou zamnou přišel se slovy: Hele, pitcho! Nechceš si jet zahrát? Přijede i jeden perfektní baskytarista. Nějakej Radek Pelc. Neměl jsem ani páru kdo to je.

Shoe cut či ne Shoe cut…

Po pár jamech a opakujících se zkouškách se mi vrátila chuť do hraní a já zjistil že se tomu chci plně věnovat. Od DU-Bysta jsme dostali nabídku hrát jako předkapela NOISEBONE. Repertoár jsme měli vymyšlený, ale mě to moc nesedělo, byl jsem trochu jiného hudebního cítění. Tím začala shoekátská éra, kluci mě jednoduše převychovali a já začal hudbu vnímat úplně jinak. Nejen svými smysly, ale i oudy. To se potvrdilo i na spoustě vystoupeních, kdy dívky (mnohdy i starší ženy) křičely: „My chceme shoecut !!! Došlo mi, že to má koule a když jsem se rozhodoval co budu v životě dělat – SHOE CUT pro mě byla jasná volba. Splynutí třech lidí, třech duší.

Slovo Edy Tora

K tomuto rozhodnutí lze Pavlovi jen gratulovat a nezbývá než dodat, abyste při rozhodování o svém životě byli tak rozumní, jako Pavel Židlický a až budete přemýšlet, co s načatým životem – Shoecut byla pro vás jasná volba!

křest-25

Reakce: Closed