Banát mě wohnul, ale nezlomil

Přidáno 23.9.2013. Zařazeno v Archiv názorů

Letošní Banát byl magický a pokusím se ho popsat z pohledu návštěvníka i muzikanta. Všechno to mělo ještě předehru v Čechách. Nejdřív nepustili našeho bubeníka z práce, takže jsme poprvé v historii naší kapely museli sehnat záskok: čerstvě 18-ti letého Samuela z kapely Groovetown. Dali jsme s ním 3 zkoušky a mysleli, že tím komplikace končí. Sam nám však zavolal hodinu před plánovaným odjezdem, že nemůže najít občanku. Hrozně jsme se smáli a s odjezdem už nepočítali. Pak nám však zavolal, že po tom, co obrátili celý dům vzhůru nohama, si vzpomněl, že jí má v autě kamarádovy matky ve Žluticích, tak nás čekal ještě výlet do Žlutic na cestě do Teplic. K autobusu jsme přijeli asi pět minut po plánovaném odjezdu, ale naštěstí bylo zpoždění. Tak jsme vyrazili….

 

Tento rok jsem již nezažil žádný šok, protože jsem přesně věděl, co mám čekat. Dvacet hodin v autobuse jsem přežil se zatnutými zuby a věděl, že není dobré se na začátku cesty moc „zmatlat“, protože člověk pak zbylých 15 hodin cestuje v kocovině. Když mi náš basák Ráďa ukazoval line-up, kde jsme byli napsaní v 0:50, rovnou jsem mu říkal: budem hrát ve 3 ráno stejně jako loni. Měl jsem pravdu. Když jsem vystoupil u Dunaje, divil jsem se, že basák hned bere batůžek a vyráží pěšky tu šílenou cestu, co jsem šel minulý rok a říká: pojedeš nahoru s nástrojema. Myslel jsem si, že se uleju z tý cesty. Pak jsem pochopil, on jel totiž s nástroji loni a věděl, o co jde. Nejen že jsem naložil a vyložil a nanosil spoustu nástrojů do školy, až jsem po dvacetihodinové cestě ztrácel rovnováhu a síly, ale nejhorší bylo čekání. Šest hodin jsem čekal než ostatní dorazí. Samozřejmě jsem ještě nebyl ani na začátku svých rezerv, které mě Banát vždy donutí objevit. Ale věřím, že fyzické vyčerpání je nejlepší „čistá droga“ a člověk je v úplně jiném stavu – transu, osvícení, je to zvláštní druh jógy: Banátbhakti.

 

1173861_562442377150865_1902338852_nPrvní večer byl náročný, ale krásný, užil jsem si všechny vystoupení ve změněném stavu vědomí z vyčerpání a chytal jsem asi čtvrtý dech, když začínali wohnouti. Po nich přišla ještě jedna skupina, která se jmenovala Helemese. Směs balkánské dechovky, šansonu a ska, ideáln í kapela do Banátu. Pak už odbíjela třetí hodina ranní a nastával čas našeho vystoupení. Posledních sto vytrvalců nám připravilo krásnou atmosféru, ukazovaly se ňadra (4) do rytmu a na našeho mladičkého bubeníka letěly rudé kalhotky. Za podiem po celou dobu stál tajemný muž v kápi, po koncertě jsem se dověděl, že to je Matěj Homola z Wohnoutů a že se mu náš koncert líbil tak moc, až zapomněl odejít spát. Já jsem zapomněl taky a tak stejně i následující dva dny.

 

1234683_562442483817521_1212793214_nDruhý den jsem si zopakoval výlet na Dunaj s výletem do jeskyně, tušil jsem, že výlet nebude úplně stejný a nenechal jsem si ho ujít. Cestovali jsme s mou oblíbenou kapelou Helemese, která mě předešlého večera tak hezky pobavila. Jejich zpěvačka byla krásná a tak výlet vypadal jako idylka. Když jsme se však po dunaji vraceli z jeskyně, přišla bouře, za posledních 200 metrů plavby jsme byli úplně promočeni, zbičování kroupami. Náš kapitán loďky se nepříčetně smál, měl na tričku napsáno: „pacient“ a nerozumněl ani slovo česky. Když jsme konečně připlouvali ke břehu, měli jsme takovou radost, že jsme začali spontánně tleskat. Když to náš kapitán uslyšel, pro velký úspěch s námi udělal ještě jedno kolečko po Dunaji v dešti a kroupách. Když jsme se podruhé vraceli ke břehu dvakrát promočenější, procedil jedsen pasažér mezi zuby: „Jestli ještě někdo zatleská, zlomim mu obě ruce.“ Nikdo se ani nehnul.

 

1157549_562442427150860_507539185_nVečer patřil alternativě. Byl to nejobtížněji stravitelný večer, zajímavý, občas by možná stálo za to proložit 7/4 a 9/4 takty nějakou hopsací stravitelnější kapelou, protože podle mého názoru lidé odcházeli znaveni spát dříve. Když už jsem opravdu chtěl jít spát, přišli na pódium Lovefoodfone a musel jsem zůstat. Zahráli sice pouze 4 věci a byli vypnuti, protože už bylo 5 hodin ráno, ale pak začalo něco kouzelného. Začal jam, kdy několik lidí bubnovalo do stolu tím, co našli (petky, klacky, plechovky…) a další lidi bubnovali do různých částí pódia, nejvíc jsem obdivoval týpka, co ležel u zbytků bicí soupravy a holýma rukama hrál na šlapák a přechod. Do toho všeho zpívala zpěvačka z Lovefoodfone a pak i ptáci. Magickej mejdan – transpersonální trans. Hudba je v člověku a nepotřebuje k tomu nic, o tom jsem se ještě více přesvědčil další den.

 

Třetího dne jsem vstal z mrtvých. Hned mi nějací velmi milí lidé vrazili do ruky višinátu, chtěli, abych jim zahrál. Řekl jsem: nemám kytaru ani hlas. Přinesli mi kytaru a někde našli i hlas, tak jsem musel hrát. Improvizace automatické poezie volných asociací, které se rýmují, nakonec se všichni nakazili a rýmovali a já už jsem se jen smál. Pak jsem se dověděl, že ve stejné době hrál náš basák s místními dechovku a lidovky, protože neměli basáka, existuje i video. Basák ze Shoe cut hraje s Banátskými, krása. Velmi mile mě překvapil Vlasta Redl, i když jsem slyšel kritické připomínky, tak mě dostal. Nehrál klišé, která od něj jeho fandové asi očekávali, ale šlapající nářez. To jsme ještě nevěděli, že celý večer bude maximálně improvizovaný. Dál už to znáte, vypadla elektrika (na několik dní, o to více mi přišly naivně vtipné otázky civilizovaných, jestli to ještě dnes nahodí, místní s porozuměním pokyvovali hlavou: snad ještě letos), napršelo do aparatury a narychlo sehnaná centrála napájela pouze bary a světlo. Nejkrásnější pařba: 500 lidí tančilo a zpívalo s harmonikou a klarinetem 5 hodin. Hráli všechno, co je napadlo a byla to ta pravá česká kultura. Takoví opravdu jsme. Prostě se chceme radovat, a když nám vypnou proud, tak to půjde bez proudu, když nám vezmou nástroje, budeme hrát na stromy, když nám uříznou ruce a zacpou ústa, bude zpívat aspoň naše duše – o svobodě. Týpek, který šustil do rytmu svým alobalovým oblekem ještě více podtrhoval absurditu i krásu situace. To bylo DIY, to byla jízda. Kdo tam byl, ten tančil, zpíval a srdce měl až po okraj. Láska přetékala.

 

img_1065Mám vždycky po návratu zvláštní pocit, že jsme byli společností civilizováni a institucializováni a nejsme již často schopni být autentičtí, my chodící iPodi, když nemáme wifinu, nedokážeme komunikovat. Moje generace někde v hlobi duše cítí, že mobilní telefon a neustálá dostupnost zabili schopnost komunikace i exkluzivitu setkání. To, jak jsme byli všichni „vypnutí“ nám dovolilo dotknout se podstaty, podívat se jeden druhému do očí, promluvit a říct: mám tě rád. Chtěl bych moc poděkovat všem krásným lidem, které jsem potkal a na nikoho z nich nemám číslo. Deniska, Markétka, Verča, Ráďa, Štěpán, Honza, Lucka, Kryštof, Matěj, Sam, Kristinka, Zdenička a spousta dalších, na jejichž jména si nepamatuju. Všechny jsem vás potkával na cestě nahoru i dolu a měl jsem pocit, že se setkává věčnost s věčností a láska s láskou.

 

Mám jedno velké přání, chtěl bych, abychom se jednou všichni znovu setkali. Ať po smrti přijde Banát, tak abychom v přirozeném stavu všichni společně v ráji sdíleli svá srdce. Navždy. Open eyes, morning in the Paradise. Open heart, morning in Banát

 

Reakce: 0 »

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Komentář

Můžete používat tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>