Banát divokej byl

Přidáno 29.8.2012. Zařazeno v Archiv názorů, Info

FOTKY

Nýčko jsme se vrátili z Banátu a nepršelo nikterak. Banát je území, kde jsou české vesnice v rumunských horách a jeho obyvatelé odešli přibližně před 200 lety z Čech. A nýčko tam paňmámy hovoří touhle zvláštní staročeštinou s příměsí plzeňského dialektu. Je to prazvláštní kraj, lidé jsou silně věřící, váží si chleba, vody a tradiční české a moravské kultury. Jeden Štěpán, který je Slaný (neochutnávali jsme ho, ale věříme pověstem) měl nesmírně bohulibý záměr – uspořádat tam festival, tím pomoci chudému kraji a zprostředkovat setkání s krajany, kteří žijou úplně jiným stylem života a jedni mluví jako z Babičky Boženy Němcové a druzí jako kdyby spadli z Marsu. Druhý Štěpán, kterýžto Hašek zove se, a je naším mecenášem a nejvěrnějším fanouškem vymyslel, že bychom tam mohli všichni společně jet. A byl to opravdu vykutálený nápad. Posuďteš sami.

Cesta z města

205962_4530555941128_706975504_nCesta byla dlouhá a náročná, neboť jsme jeli busem z Teplic asi 17 hodin. Někteří šťastlivci umí spát za všech podmínek, já jsem však nezamhouřil oka, kromě dvou mikrospánků. Kolem jedenácté hodiny dopolední nás autobus vyložil i s nástroji na břehu Dunaje, který v těchto místech tvoří hranici mezi Rumunskem a Srbskem a vypadá jako moře, jelikož je asi kilometr široký. Plán byl, že přeložíme nástroje do jiného terénnějšího busu, který nás i s nimi vyveze horskou cestou nahoru do horského Banátu. Jaké bylo však naše překvapení, když speciální bus přijel hned z první cesty s píchlou gumou. A od té chvíle již vše byla improvizace. Nejdříve jsme si několikahodinové čekání na prudkém slunci ve čtyřiceti stupních zpříjemnili koupáním v Dunaji. Pak postupně nástroje vozili nahoru dodávkami a většina lidí šla pěšky – 6-ti kilometrový výstup do hor na prudkém slunci po probdělé noci v busu.

Eibenthal

Když však vstoupíte do údolí mezi kopci a do první vesnice Banátu – Eibenthal, máte pocit, jako byste vstoupili do pohádky. Je to jako by do jižních Čech před 100 lety někdo postavil Nízké Tatry, je to jako by někdo přenesl skotské kopce na jižní Moravu, nevím jak lépe to vyjádřit, ale máte pocit velikého dejavu, jako byste to všechno už viděli, nikdy však v takovéhle kombinaci. Ještě zvláštnější je, když na vás někdo z místních promluví. Skoro mu nerozumíte, i když mluví česky, zvláštní dikce, zvláštní slova, zvláštní přízvuk, ale když se soustředíte, tak rozumíte. Hlavně srdcem rozumíte celému tomu kraji i lidem v něm. Lidé jsou tam prostí, ale magičtí jako z pohádek Boženy Němcové.

Medvědi nevědí

Spali jsme ve stanech nad hospodou U medvěda na stráni. Bylo to docela hodně z kopce, takže jsme se ráno probouzeli o několik metrů níže, než jsme usnuli. Co bylo však nejvtipnější: jednoho dne přišlo tornádo a otevřelo stany a vytáhlo z nich karimatky a další věci a ty se pak točili ve výšce několika stovek metrů. Ráďovi uletěly slipy, které se už nikdy nenašly. A jeho karimatka se našla na vrcholku stromu za řekou. Nejvíc mě pobavil jeden z organizátorů otázkou: Tam spíš, jo? Od medvěda však bylo ještě několik (asi 4) kilometrů k místu, kde se konal festival. Bylo to dobře, protože jsme si prošli několiktrát celou dlouhou vesnici, poznali místní, koupili od nich místní slivovici a višňovku. A jak jsme všichni pendlovali nahoru a dolu a stále se potkávali, tak jsme se všichni během půl dne znali.

Kapely

10459_4530610902502_805779695_nBudu psát pouze o kapelách, které jsem viděl, protože při vší úctě všechno se stihnout nedalo. Prvního dne jsme dorazili až na Mňágu kvůli komplikacím v dopravě. Musím se přiznat, že jsem Mňágu považoval za kapelu sentimentálních odrhovaček mého mládí a hlubší kvalitu jsem jí upíral. Musím však uznat, že mě dostali. Půlhodinové acid-jazzové sólo uprostřed koncertu nás roztancovalo a už jsme se nezastavili, jen jsme k tomu přidali doširoka rozevřené huby s úsměvem notující si písničky na nichž jsme vyrostli a u nichž jsme přišli o panictví. Skvěle jim to šlapalo a musím smeknout pomyslný klobouk před bubeníkem a saxofonistou. Téhle kapely se už od nynějška budu zastávat, když je někdo bude redukovat na vyčpělý sentiment. Skupina Propaganja měla především velmi pěkný název. Jejich hudba se mi líbila, i když jsem ji považoval za trochu příliš tendenční, bylo to pro mě trochu vítězství formy nad obsahem. Forma však byla dokonalá, jen by bylo potřeba ji naplnit hlubším obsahem. Hlavní je pro mě vždy idea a autenticita. Druhý den jsem měl v očích slzy, když jsem viděl, jak místní s obrovskou láskou a respektem udržují tradice a zpívají moravské lidovky, tančí v krojích. Muzikanti nás bavili i u hospody a společně jsme zpívali. Styděl jsem se, kolik těch písní neznám a uvědomil si, že to, čím my pohrdáme a smějeme se tomu, je pro místní základna a kořeny ze kterých vyrůstá jejich sounáležitost.

Výlet do jeskyně

Výlet do jeskyně a plavba po Dunaji byl pro mě jeden z nejsilnějších dovolenkových zážitků. Krásná směs adrenalinu, estetiky, aktivní relaxace, sportu a koupání. Šel bych znovu. Nejlepší byl průvodce v námořnické čepici, který nás vedl, ale neuměl ani slovo česky. Na otázky jednoduše neodpovídal a mělo to své kouzlo tajemství. Nazvali jsme ho Kapitán Pejsek.

Byl divokej?

Další den jsme začali kapelou Black Sun, která s námi cestovala ve stejném autobuse, takže mám tendenci jim nadržovat. Líbilo se mi, že si pohrávali s různými styly a jejich projev byl skromný a autentický. Byli velice mladí a rád si je poslechnu znovu a počkám kam se budou vyvíjet. Lucie Redlová mě příliš nezaujala, bylo to pro mě trochu vlažné. Ale věřím, že s kapelou to může mít větší energii. Divokej Bill mi nepřísluší posuzovat, ale jistě splnil očekávání svých fanoušků. Pro mě je to hudba velmi jednoduchá, hospodsky lidová, takže na ni nemohu uplatňovat svá jazzfunková měřítka. Velmi mile mě ale překvapil Vašek, který je vskutku kumpán, co nezkazí žádnou legraci a je neuvěřitelně obyčejně skromný na to, čeho dosáhl. Proto mu věřím všechno, co zazpívá. Na OTK jsem se těšil se zvědavostí sobě vlastní. Trochu mě na nich mrzelo, že přestože jsou to dobří muzikanti, hrají podle mého názoru schválně disharmonicky. Aby to nebylo podbízivé, tak to často není ani estetické. Takové rebelství proti hudební líbivosti, ale i kráse. Vím, že hranice mezi krásou a kýčem je tenká. Pro mě jsou OTK na opačném extrému než Karel Gott. Je to současný krystalický alternativní punk. Skupina Semtam mě semtam mile překvapila hudbou otevřeně silně odkazující na Everything but the girl, které mám rád. Semtam nepřináší sice nic nového, ale příjemně podbarví večer melancholickým altem.

Třetího dne pak…

561614_3561032469151_518032149_nTřetí den byl nejnáročnější, protože jsme měli hrát my a taky proto, že jsem se noc před tím otrávil, takže jsem místo spaní sledoval obrácenou peristaltickou vlnu. Ráno jsem si připadal jako duch, přestože mám 130 kilo. Krajanský festival a Danaj byl moc hezký a pouze bych vytknul zvukaři, že nenazvučil kapelu s tak krásným nástrojem, jako je cimbál, který bez mikrofonu v tak obrovském prostoru nebyl skoro slyšet, kontrabas taktéž. Po lidových tradicích se opět ozvala tvrdší hudba. Vzhledem k otravě z předešlé noci jsem byl bohužel přítomen pouze fyzicky a tak nejsem schopen Strom Stínu a Papír Sklo Plasty nijak okomentovat. Z hořkosladkého přemítání mě vytrhla Frivol Párty a ostře hysterický projev jedné z uvaděček. Musím se přiznat, že hodinové zvučení a následný dvouhodinový „battle“ mě opravdu odrovnal. Často nevycházející a neladící improvizace do dýdžeje mi přišly úplně nekonečné. Obzvlášť když jsem sledoval narůstající skluz, tak jsem si říkal, že polovina času by byla adekvátní. Po tomto byli karlovarští Liwid občerstvením, i když mám pocit, že jejich efekty (jako obrovská koule) jsou mnohem působivější než hudba. Na fotce to ale vypadá jako z vesmíru. Skupina Květy byla hudebně asi nejzajímavější, dotýkali se etna, samby, jazzu. Jen nerozproudili úplně tu energii a měl jsem pocit, že se berou trochu moc vážně, což byla škoda. Větší nadhled by jim dodal mnohem čerstvější vítr do plachet. Trochu úmorné bylo, jak nekonečně dlouho kapely zvučily. Což se ještě prohloubilo, když začala vypadávat elektrika během zvučení Medvěda 009. Skluz v tu chvíli již dosahoval více než dvou hodin. Vašek se po třetím výpadku naštval a šel na pivo, což chápu. Pak ho dlouho hledali a Medvědi začali opravdu pozdě. Na mě to působilo jako divokej bill v menší sestavě, Vaškův rukopis je nezaměnitelný a velmi charakteristický. Nechápu, že ta druhá kapela není zdaleka tolik slavná. My jsme nastoupili skoro ve tři hodiny a bylo to opravdu punkově napínavé, když policiie chtěla ukončit produkci. Moc hezké bylo, že všechny přítomné dívky je šly přesvědčovat svými vnadami. Pak odněkud přivezli chudáka starostu a on povolil pokračování. V tu chvíli jsme už ani nevěděli, jestli jsme rádi. Aly byli jsme. Zvučili jsme asi deset minut a hned jsme začali hrát. Přes brutální vyčerpanost jsme si to krásně užili tak jak jsme zvyklí v jakémkoliv stavu v jakoukoliv denní či noční dobu. A lidé nás v tom nenechali a byla to krásná pařba. Všech posledních 50-70 lidí tančilo, nikdo neseděl a od píp přiběhly i místní dívky a krásně se roztančily, když jsme hráli: “ I wake up in the morning, I can see Banát…“ Po nás ať přijdou….Samci. A také přišli, velmi mě pobavili, jejich směs ironie, retra, parodie mi opravdu zvedla náladu a ještě jsem si zatančil. Pak nás ještě zachránil jakýsi Jan Duben, který nás jako jediný poslední střízlivý odvezl i s nástroji. Stejně zbývaly pouze dvě hodiny spánku. A pak ta krásná cesta pěšky dolu.

Sumarizace

488151_3561043109417_1690223752_nCelou akci hodnotím jako velice krásnou, syrovou, autentickou, opravdovou a punkovou. Byla to zkouška pro všechny zůčastněné, jestli si na ty punkáče jen nehrajou. Věřím, že spousta z nich zjistila, že ano. Někteří se sebou bojovali (jako třeba já), bojovali se svou měšťáckou rozmazlenou kundičkovskou podstatou. Nejkrásnější bylo, že nikde nebyl signál a všichni museli být odříznuti od pseudokomunikace skrz mobily a počítače. Museli se spolu naučit zase mluvit z očí do očí jako lidi. A v tom je přínos Banátu pro nás hybridní poloroboty největší. Lidství je totiž nádherná esence, která se z našich životů vytrácí. A komunikace je to největší bohatství, ale tato schopnost v moderních lidech pomalu umírá. Díky Bohu a Štěpánovi (ať už má jakoukoli chuť) za takovýhle akce. Akce, po kterých se vám chce brečet, jako když odjíždíte z tábora. Akce, po kterých zůstane na patře nasládlá chuť sounáležitosti (přes všechny rozdíly) a višňovice. Vivat Višinata

 

 

Reakce: 1 »

Jedna reakce pro “Banát divokej byl”

  1. kokot napsal:

    Milé Tele, tak jako v slzách Tvých zůstane Banát navždy v našich srdcích a v jedné z našich písní. Rádi bychom tam příští rok natočili videoklip a chtělo-li bys, mohlo by ses účastnit a mohl by se tam objevit Tvůj měkký krotký pohled telecích očí. Se slzou



Odkazující stránky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Komentář

Můžete používat tyto HTML tagy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>